U matese
U Matese
Nedávno mi Peti řekla, že bych sem mohl taky napsat někdy něco veselého. Odpověděl jsem jí, že nemůžu přeci psát o něčem co se nestalo, až se něco hezkého v mém životě stane, napíšu o tom moc rád. Myslím si, že tento víkend si o to říkal už dopředu a taky se tak stalo.
Už dlouho jsme se s Matesem bavili, že bychom vyrazili k němu na chatu a udělali nějakou pěknou kalbu. No a konečně se nám to tento víkend povedlo. Sice hodně lidí nám odřeklo, ale i tak si myslím, že to stálo sakra za to tam jet.
Podle původního plánu nás tam mělo být osm. V pátek jsme byli domluvený na srazu u Krčské nemocnice, že nalezeme do auta a pojedeme. Ten den jsme měli být jen tři, já Mates a Márty. Ve čtyři tak čekáme s Mártym u nemocnice na Matese a jeho mámu, která nás tam měla odvést. Přišel však první šok, Matesova mamka nemohla a do náhradního auta, které Mate na poslední chvíli sehnal, jsme se už s Mártym nevešli. Nezbývala jiná možnost, než nasednout na bus a vyrazit busem. Ještě, že byla chata kousek za Prahou v Horních Jerčanech. No už ta cesta byla sranda, jelikož jsme vůbec nevěděli, kde máme vystoupit, ale nakonec asi po 5 telefonátech se nám to povedlo. Pak další krásná věc, dostat se od zastávky k chatě. V tu chvíli sem začal pochybovat, jestli je Mates holka, nebo kluk. Jeho popisování cesty byla naprostá tragedie a za těch pěti min, jak by normální cesta trvala jsme mu museli opět asi 4x telefonovat.
No začalo to zajímavě, ale na chatu jsme se dostali, zatopili a otevřeli první gambáče a Mates svoje první vínko. Začali jsme uklízet garáž, kde se udělalo posezení asi tak pro 10 lidí, rozbalil jsem vodnici a začali jsme zjišťovat jak to tam vlastně chodí. Dostali jsme se i k tomu, že možná už nikdo nepřijede a tak jsme začali někoho shánět narychlo. Povedlo se a přijela za námi Andy a bar z Christie byl zas pohromadě. Nálada se uvolnila, pustila se hudba, otevřeli další pivečka a vínka, zapnuli se disko světla, pustila se mlha a začalo se pařit. Pohoda, klídek, nevázaná zábavy, náš krásný zpěv a ladné pohyby do různých rytmů, tak to prostě pokračovalo do pozdních nočních hodin. Když už nám pak byla zima, přesunuli jsme se dovnitř do chaty. Mates naložil maso na druhý den,
Brzy ráno Andrejka odjela, musela do práce a zas jsme zůstali sami chlapi. Po ranních kávičkách jsme hledali zábavu na den. Taky jsme našli. Vzduchovka, terče a krabice broků si úplně o zneužití říkaly. Mistr světa, střelec roku a hlavně veliký pohádkář Martin ukázal, že opravdu střílet umí jak vyprávěl a občas trefil i terč, u Matese bylo znát, že už má něco nastříleno a z terče dělal cedník, no a když sem měl pušku v ruce já, poznal jsem jak krásně se mi klepou pastelky, takže já vlastně střílel na pohyblivé terče, takový sportovní trap, ale výsledky nebyli zas tak hrozné. Lepší než Martin. Když jsme už byli tak zmrzlí, že už nás to venku moc nebavilo, šli jsme do chalupy pařit pokr. A v tu chvíli jsem zjistil tu nejhorší věc. Na chatě nebyl záchod. Konec. Katastrofa. Dál už to byli dva dny v bolesti.. Po několika mnoho hodinách pokru přijeli Martinovi kamarádi, sice jen na otočku, tak jsme dali vodnici, rozehřáli gril a zas začali shánět někoho kdo by zajel. Opět se povedlo a přijela Nadja, sice jen na chvíli, večer jela domů, ale aspoň tam byla. Později přijela i Nikol a úroveň začala prudce klesat. Tóny soukromé diskotéka zněly snad až do Jesenice, ze dveří se valily oblaky mlhy, že jsme se báli, že přijedou hasiči a náš „ZPĚV“ vyháněl lesní zvěř z lesů. Kolem chaty lítaly špunty ze šampusu, Márty bez trika, Nikola s foťákem, Mates s vínem a já s opičkou. Ladné pohyby našich těl do rytmů české diskotéky a hitů 80-90 let nutily létat noční ptáky břichem nahoru, aby se na to nemuseli koukat. Veškeré zábrany moderního světa spláchl alkohol a dobrá nálada. V tu chvíli už nám asi nic nechybělo, jedli jsme argentinu na grilu, pili pivko, šáňo a nějaká archivní vína i 12 let stará, takže to úroveň chvílemi mělo… Ve tři jsme se přesunuli do chaty, uložili do peřin a spacáků a zbýval už jen jeden den.
Ráno bylo hodně krušné, nebylo kafe. Teda byl turek, ale to je hrůza. No co se dalo dělat, dali jsme „kafe“, jen Martin si k snídani otevřel pivko, jelikož zbyli a museli se vypít. Hrozně se obětoval, chudáček. Pak opět proběhla střelba a Martin opět projevil střeleckou formu, zas skoro nic netrefil. Později přijela Matesova máma, uklidila se chata a vyráželo do civilizace.Mates a Nikol jeli autem a já s Martinem opět šlapali na bus. Tam nás čekalo milé překvápko, ujelo nám to o 2 min a další jel za hodinu a něco. Tak jsme tam krásně promrzli, ale nakonec jsme se i my dostali do Prahy.