Jak číšník přichází o iluze
Jak číšník přichází o iluze
Před třemi měsíci jsem zase začal pracovat. Bolelo to, ale bylo to potřeba. Chtěl jsem se odstěhovat od rodičů, postavit se na vlastní nohy. To se moc dobře bez práce a bez peněz nedá.
Nastoupil jsem tedy do hotelu Crowne plaza, jako barman na lobby bar. Bylo to zas spoustu nového učení, zvykání si na nové prostředí, nový kolektiv. Nemam to moc rád. Rád dělám s lidmi, které znám, kterým můžu věřit a v prostřed,í ve kterém se vyznám a rychle se v něm dokáži zorientovat. To je pro barmana moc důležitá věc. No jo, ale když nejsem schopen dlouho pracovat na jednom místě, jednou se prostě naseru a jdu hned pryč, je to pak se mnou těžké. Provoz lobby baru je celkem náročný a hlavně v Crowne plaza zajišťuje bar spoustu jiných věcí než jen přípravu kávy či drinků pro hosty. K učení toho bylo spoustu. Byla obrovská výhoda v kolektivu, který tam pracoval. Ty lidi jsou fakt strašně super a hodně mi pomohli, abych zapadl. Vzali mě mezi sebe, jako bych tam již dávno patřil a to bylo strašně fajn. Člověka to povzbudí a hned se mu i jinak dělá.
Jenže jak to tak bývá, když je člověk ve zkušebce, nemůže se moc bránit. A tak i tady začali hned po dvou měsících problémy. Z důvodu finanční krize, snižování nákladů a nedostatečnému vydělávání baru, byl nucen hotel sáhnout o opatřením, které sníží náklady na baru. No a jak to mohlo jinak dopadnout než tak, že toho kdo je ve zkušební době můžou vyhodit. Dali mi však šlechetnou nabídku, mohl jsem jít na čas pracovat na restauraci jako číšník, dokud se situace nevyvine jinak. Mělo to být na čas a to do začátku dovolených, do nichž zbýval měsíc.
Stal jsem se tedy na čas číšníkem restaurace Harvest. Moc mě to nebavilo, ale musel jsem to nějak skousnout a těšit se zpět na bar. Na baru jsem byl už za čtrnáct dnů, ale tím problémy teprve měli začít. Po několika dnech přišlo prý nařízení z Vídně, kde sídlí hlavní vedení společnosti Viena international hotels, které rozhodlo, že na baru bude definitivně pouze šest stálých zaměstnanců. Zas jsem byl nad propastí. Vyhazov, nebo tentokrát vrchní číšník Harvestu. Nechtělo se mi, ale musel jsem, chtěl-li jsem mít nadále práci. Měl jsem se tedy stát vrchním. Smlouva, kterou mi však přinesli k podepsání byla jen výsměch a pokus udělat ze mě blba. No přijde Vám normální, aby vrchní měl o 500 Kč více než normální číšník. Smlouvu jsem tedy nepodepsal a byl jsem rozhodnutý odejít z hotelu. Však věděl jsem, že někdo vrchního dělat musí a nikomu z personálu se tam nechtělo a hotel měl vyhlášený stop stav. Nového zaměstnance přijmout nemohli. Přišlo to hned druhý den. Smlouva, o které se již dalo mluvit. Nebylo to sice tolik, co bych chtěl a kolik dostávají vrchní na hotelu, ale smlouvu jsem podepsal a od té chvíle jsem byl číšník s pověřením vrchního číšníka. No šaškárna, co Vám budu povídat….
A bylo to tu znovu. Nové prostředí, noví lidé, nové učení. Úmorné učení. Je toho opravdu hodně. Ani jsem si nemyslel, že toho muže být tolik. Je to hrůza. Každý den chodit do práce se strachem, co se zase bude dít a večer odcházet totálně unavený a myslet, zdali jsem na něco nezapomněl, nebo tak. Každý průser padá na mojí hlavu… Ach jak já ten hotel a ty lidi tam v něm nenávidím. Poslanecké peníze, ale rozum a úcta žádná.
Tak vztávám ráno ve strachu a ve strachu i usínám…. zkurvenej život